OBEC VODĚRADY

oficiální stránky

FOTOGALERIE

O obci:


Kontaktní
informace

Obec Voděrady
Voděrady 70
517 34

Telefon: 494 384 524
e-mail / podatelna:
urad@obec-voderady.cz
Datová schránka:
afxbair

Úřední hodiny:
PO, ST: 14:00 - 17:00

IČ: 00 27 55 06
DIČ: CZ00 27 55 06
číslo účtu:
124 0143 339 / 0800

ZPRÁVY

CZECHPOINT

Historie obce Voděrady

Tento popis vychází z pamětní publikace Voděrady v proměnách času, kterou obecní úřad vydal v roce 1999. Poděkování patří jejímu autorovi, kterým je PaedDr. Ladislav Miček.

Obsah:

  1. Na úsvitu dějin
  2. Období středověku (od 12. století do roku 1648)
  3. Vývoj do roku 1848
  4. Od poloviny 19. století k první světové válce
  5. Období světové války (1914 - 1918)
  6. Léta Československé republiky (1918 - 1938)
  7. Doba německé okupace a druhé světové války (1939 - 1945)
  8. Od roku 1945 k dnešku

Na úsvitu dějin

Archeologické nálezy, dokazující přítomnost našich nejstarších předchůdců (člověk vzpřímený, 900 000 - 200 000 let př. n. l.) v Podorlicku, pocházejí z Dobrušky a Českého Meziříčí. Mnohem později zde žili tzv. neandrtálci - nálezy z tohoto období (200 000 - 40 000 let př. n. l.) známe opět z Dobrušky, Českého Meziříčí, Valu a Semechnic. Člověk dnešního typu, který se objevil na počátku mladého paleolitu (40 000 - 12 000 let př. n. l.), je široké veřejnosti znám jako tzv. „lovec mamutů“. Zdejší krajina ho přitahovala bohatstvím zvěře a ryb. Pozůstatky činnosti mladopaleolitických lovců byly nalezeny např. v Českém Meziříčí, Dobrušce, Křovicích, Pohoří ale i v Semechnicích a Třebešově.

Osídlení Podorlicka v následujícím pozdním paleolitu (12 000 - 8 000 let př. n. l.) je doloženo ve Vojenicích. Štípané kamenné nástroje, nalezené ve Voděradech, jsou obtížně datovatelné. Mohou pocházet z mezolitu (8 000 - 5 000 let př. n. l.), možná jsou mladší.

V následující mladší době kamenné (neolit, 5 000 - 3 500 let př. n. l.) došlo k obrovské změně v životě lidí. Člověk se stal zemědělcem, objevila se první řemesla. Z Lična známe pazourkové čepelky, ve Vojenicích u vodárny byla nalezena kamenná sekera.

Velký nástup zemědělského obyvatelstva přinesla Podorlicku ve svém závěru doba bronzová (1 000 - 700 let př. n. l.). Vedle známých pohřebišť tzv. lidu popelnicových polí v Třebešově a Kostelci n. O. je prokázáno osídlení v katastru obce Voděrady. Sídliště se nacházelo nedaleko dnešní silnice k Trnovu. Pohřebiště z přelomu doby bronzové a železné (kolem r. 700 př. n. l.) bylo amatérsky zkoumáno v Dříznech u Vojenic. Ve Dříznech se zachoval mohylník, tj. skupina mohyl (mohylou rozumíme hlinitokamenný násep nad hrobem, vysoký zpravidla asi 1 m a o průměru několik metrů). Údajně zde bylo nalezeno větší množství bronzových předmětů, ty se ale prý za německé okupace ztratily. Osídlení v prostoru Voděrad a Vojenic plynule přešlo do doby železné (700 let př. n. l. - začá tek letopočtu).

Pro následující dlouhé období (až do 11. století n. l.) nelze zatím pro Voděrady a nejbližší okolí napsat nic konkrétního. Domníváme se, že se tu dlouho udrželo obyvatelstvo tzv. slezskoplatěnické kultury, tj. „lid popelnicových polí“ a tato populace jen pomalu přejímala nové vlivy - např. od Keltů, jejichž přítomnost v Podorlicku postupně prokazují nejnovější archeologické nálezy. Na přelo mu letopočtu Kelty vytlačili Germáni. Slovanské obyvatelstvo do Čech přišlo během 6. století.

Podorlicko patřilo v období formování českého státu do zájmové sféry rodu Slavníkovců. Po jejich likvidaci ze strany Přemyslovce Boleslava II.(r. 995) se stalo pohraniční oblastí středověkých Čech. K roku 1068 máme v Opočně doložený knížecí hrad, jenž byl jedním ze středisek tehdejší hradské správy v Čechách. Dostali jsme se do středověkých Čech, které žily christianizací obyvatelstva a pozdější kolonizací pohraničí. Někde v této době jsou ukryty počátky dnešních Voděrad.

Období středověku (od 12. století do roku 1648)

Během 12. a 13. století nastal ekonomický i politický rozmach českého státu. Do rozsáhlých zalesněných oblastí v pohraničí proudili kolonisté, kteří zde v zájmu panovníka, šlechtických rodů i církve zakládali vesnice a města.

V této době již Voděrady patrně existovaly. Podle mínění historiků snad vznikly někdy na přelomu 11. a 12. století jako osada závislá na knížecím hradě v Opočně nebo Hradci Králové. Souvisí to s místním jménem „Voděrady“, jehož původ je vysvětlován tak, že obyvatelé osady vykonávali pro správní knížecí středisko práce při údržbě vodních toků.

Některý z předáků knížecích služebníků se během 12. století zřejmě společensky vypracoval mezi příslušníky tehdy vznikající nižší šlechty a tak vznikl místní zemanský rod.

Jako jeho prvního příslušníka známe až Radslava z Voděrad, který dne 15. května 1355 vystupuje jako patron kostela. Prvním známým duchovním správcem (plebánem) byl „Jan řečený Slavik“ („Iohannes dictus Slavik“). Voděradský kněz byl tehdy podřízen děkanátu v Dobrušce. Miroslav „řečený Šíp z Voděrad“ byl Radslavovým synem a v roce 1368 patronem kostela ve Voděradech.

Písemně je tedy existence plně fungující vsi s kostelem prokázána až ve 14. století.

Zemané z Voděrad o vesnici krátce poté přišli - v roce 1380 byl zdejší vrchností Vznata ze Skuhrova. Od roku 1387 se ves společně s panstvím Skuhrov dostala do rukou mocných Půtů z Častolovic. V roce 1400 Půta mladší prodal Voděradskému Plebánovi Matějovi za 65 kop grošů zdejší popluží a dále mudaroval nezaplacený díl půdy se závazkem, aby vydržoval kaplana.

Ještě v roce 1429 Půta nejmladší z Častolovic do Voděrad dosadil plebána Jana, ale téhož roku zde byla katolická duchovní správa nadlouho přerušena.

Husitské hnutí, které v této době dosáhlo svého vrcholu, se patrně prosadilo i ve Voděradech, neboť sem přišli kněží podobojí. Snad to souviselo s tehdejší expanzí královéhradeckých husitů, jejichž úhlavním nepřítelem byl právě Půta nejml. z Častolovic, věrný spolupracovník krále Zikmunda Lucemburského.

Z rušného husitského období pochází první zpráva o Vojenicích, kde měl svůj statek zeman jménem Mikšík.

Kališnictví bylo ve Voděradech v převaze po celá desetiletí, ale jména duchovních kroniky neuvádějí. Voděrady se nadlouho staly majetkem pánů „podobojí“. Prvním z nich byl husitský hejtman Hynek Krušina z Lichtemburka, od roku 1454 přešly společně s potštejnským panstvím do rukou Jiřího z Poděbrad. Od roku 1471 se Voděrady v rámci rozsáhlého území Podorlicka staly majetkem Jiříkova syna Bočka z Kunštátu, pak je získal jeho bratr Jindřich, kníže misterberský.

V letech 1495 až 1556 byla vesnice součástí obrovského panství pánů z Pernštejna, jedné z nejbohatších šlechtických rodin v tehdejším českém království. Právě v tomto období došlo k návratu ke katolické víře. V roce 1537 se totiž zdejší kostel sv. Petra a Pavla stal filiálkou zřízené katolické fary v Častolovicích.

V roce 1559 koupil panství Týniště n. O., k němuž tehdy Voděrady patřily, Hanuš Haugvic z Biskupic, známý jako podnikatel ve voroplavbě po Orlici a Labi. Nový majitel velkostatku sice založil vesnice Vyhnanice a Novou Ves (ta se dokonce nejprve jmenovala Haugvicov), ale již v roce 1577 vše prodal císaři Rudolfovi II., jenž ale téhož roku panství přenechal Operstorfům z Dubu, držitelům Častolovic. K častolovickému panství pak Voděrady patřily až do r. 1848.

V roce 1582 byl ve vesnici postaven nový kostel, do kterého častolovická vrchnost dodala křtitelnici.

Celé 16. a začátek 17. století je obdobím prudkého rozvoje šlechtického podnikání a postupného zavádění nových robotních povinností pro poddané. Zdá se však, že Voděrady po několik desetiletí nebyly organickou součástí častolovického dominia. Roku 1592 se zde totiž objevil rytíř Jan Švík z Lukonos, který byl závislý na pánovi Častolovic. Používal přídomek „na Voděradech“, stejně jako jeho syn Jiří. Ten prodal statek za 800 kop gr. českých Melicharu Ullmannovi. Značná částka napovídá, že se jednalo o velkou usedlost, v jejímž středu bychom mohli hledat bývalou Voděradskou tvrz s hospodářským dvorem.

Otázka zemanského sídla (tvrze) ve Voděradech nebyla dodnes uspokojivě vyřešena. Snad stávalo v lokalitě „Na Horce“ na ostrohu, kde dnes najdeme jen zemědělské budovy. Podle jiného názoru je třeba tvrz hledat asi 100 m dále na sever, na úpatí ostrohu. Hledaná stavba však mohla stát i jinde - když byla v roce 1934 přestavována fara, zjistilo se, že základy původní budovy z konce 18. století byly postaveny na základních zdech starších a silnějších. Tradovanou pověst o templářském klášteře, jenž měl ve 13. století stát v těchto místech, nelze brát vážně. Víme však, že venkovská šlechtická sídla stávala v blízkosti kostelů. Máme tedy třetí možné místo… Problém bývalé tvrze ve Voděradech by s konečnou platností vyřešil pouze odborně vedený archeologický výzkum.

Můžeme se však s jistou dávkou fantazie domnívat, že právě „Na Horce“ se v roce 1639 odehrála jedna z četných tragédií třicetileté války. Voděrady tehdy vydrancovali Švédové, nazývaní obyvatelstvem „černí Němci“. Jejich obětí se stal výše zmíněný statkář Melichar Ullmann, jehož nájezdníci odvlekli do Solnice a umučili k smrti. Předpokládáme, že právě s touto událostí souvisí zničení zemanského sídla a s ním sousedících hospodářských budov.

Vývoj do roku 1848

Třicetiletá válka znamenala pro české země katastrofu. Vojska obou táborů nemilosrdně drancovala, vraždila a šířila epidemie. Její konec v roce 1648 tvoří mezník mezi pozdním středověkem a začínajícím novověkem. Jedním z výsledků války byl pokles počtu obyvatel. Například již zmíněná Solnice měla roku 1652 zpustošených 31% hospodářských usedlostí.

Také Voděrady byly na celá desetiletí těžce postiženy. Svědčí o tom údaje z matrik, uvádějících v letech 1638 až 1684 pouze 41 narození a 13 svateb. Voděrady tedy byly menší než sousední Nová Ves (Haugvicov), větší byly i Vojenice. Urbář častolovického panství z roku 1652 totiž pro Voděrady uvádí 8 osedlých. Nová Ves tedy měla 13 a Vojenice 11 osedlých (pojem „osedlý“ byl vytvořen jako berní jednotka, tj. stálá hospodářská usedlost).

Vrchnosti se ve 2. polovině 17. století většinou snažily nahradit nedostatek pracovních sil ve válkou zdecimovaných českých zemích zvýšením robotních povinností poddaných. Na panství Častolovice, kam Voděrady patřily, museli poddaní robotovat při žních a příst přízi. Podle údajů z roku 1652 se ve Vojenicích a Nové Vsi mohli z povinnosti předení vykoupit - ve Vojenicích by vrchnosti platili 18 grošů, v Nové Vsi jen 3 groše české. V roce 1682 ale už zase museli pro vrchnost příst ve Voděradech, Uhřínovicích, Vojenicích, Nové Vsi, Vyhnanicích i Ježkovicích a dalších vsích na panství.

V roce 1684 koupil častolovické dominium Tomáš Černín z Chudenic. Z té doby se zachoval odhad, v němž najdeme údaje o Voděradech, Ježkovicích, Ličně a Radostovicích. Sedláci tehdy vykonávali roboty v hodnotě 1 kopa 30 gr. míšeňských, zahradníci a chalupníci 45 grošů míšeňských. Den pěší roboty měl hodnotu 4 gr. Robotní zatížení poddaných tedy bylo v této části „Vrchů“ snesitelné - 11 dnů roboty za rok pro chalupníky a zahradníky. Potažní roboty tehdy nebyly o mnoho vyšší, protože práce s potahem byla lépe hodnocena. Panské dvory měly totiž svou čeládku, která obstarala většinu polních prací. Poddaní si navíc námezdní prací pro velkostatek mohli přivydělat.

Roku 1695 se změnila vrchnost. Panství Častolovice koupil hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka. Voděradští se stali poddanými Šternberků a byli jimi až do roku 1848.

Dalším výsledkem třicetileté války byla rekatolizace obyvatelstva. Zatímco ze sousedního panství Opočno prchali kvůli své nekatolické víře stovky poddaných, ve Voděradech katolíci budovali nový kostel. Ve vsi totiž roku 1652 došlo ke katastrofálnímu požáru, jenž zničil svatostánek, 5 usedlostí a 1 chalupu. Následujícího roku již stál nový kostel, vybavený zvonem, ulitým v Hradci Králové. Voděrady tehdy patřily k faře v Častolovicích, později (r. 1731) byly jako filiálka přiděleny k duchovní správě v Týništi n. O.

Začátkem 18. století patrně stoupaly robotní povinnosti na častolovickém panství. Některé roboty byly neobvyklé - např. roku 1709 musili poddaní z Voděrad a okolních vsí odvádět na zámek do Častolovic vrabčí hlavy, protože vrabci prý dělali na panských polích značné škody.

Zvyšující se potažní roboty a peněžní daně přinesly postupný úpadek řady poddanských hospodářství. Prusko-rakouské války, táhnoucí se od čtyřicátých let 18. století poměry jen zhoršily. Neúroda a hlad postihly Voděrady ještě v letech 1769, 1770 a 1771.

Tereziánský katastr, pořízený jako berní soupis, uvádí ve Voděradech roku 1757 pouze jednoho velkého sedláka s výměrou přes 60 strychů orných polí, 4 sedláky s polnostmi o rozloze 30 až 60 strychů, dvě malé usedlosti byly v rozmezí od 15 do 30 strychů a dva hospodáři měli 5 až 15 strychů orné půdy (jeden strych měl asi 0,28 ha). Sousední Vojenice tedy byly celkově bohatší - v kategorii nejbohatších hospodářů katastr hovoří o 3 velkých sedlácích. Zaráží i velmi malý počet obyvatelstva. K filiálnímu kostelu sv. apoštolů Petra a Pavla ve Voděradech uvádí katastr v oddíle „dominikál“ pouze 356 duší v tomto poměru: Voděrady 55, Vojenice 39, Nová Ves 47, Vyhnanice 60 a Houdkovice 155. Uhřínovice, přifařené k Ličenskému kostelu, měly včetně Ježkovic a Radostovic 126 duší.

Dostali jsme se do doby velkých reforem Marie Terezie a Josefa II. Ve Voděradech vznikla triviální škola (trivium: čtení, psaní, počítání). Soukromý učitel Mikuláš Kováříček vyučoval v chalupě č. 26 „Na Kukačce“. V roce 1791 si Voděradští postavili školu. Byla to dřevěná přízemní stavba s jednou třídou.

Do školy mělo tehdy chodit celkem 106 dětí (26 z Voděrad, 26 z Vojenic, 35 z Nové Vsi a 23 z Uhřínovic), ale 71 z nich sem rodiče vůbec neposílali. Vrchnost na školu nijak nepřispívala, dozor měl Voděradský kněz.

Dne 9. prosince 1785 zde totiž byla zřízena lokalie a již následujícího roku páter lokalista bydlel v nově postavené budově.

Od roku 1800 až do poloviny 19. století ve Voděradech působil zkoušený učitel Václav Danihelis. V roce 1837 byly k Voděradské triviální škole přiškoleny: Uhřínovice, Ježkovice, Nová Ves, Vojenice a přes zimu Vyhnanice k Nové Vsi, kde v zimní expozituře (zřízena r. 1824) vyučoval učitelský pomocník. Tehdy bylo do školy zapsáno celkem 180 dětí.

Život zdejším zemědělcům od nepaměti znepříjemňoval nedostatek vody. V letech 1795, 1797 a 1836 vodu ve Voděradech neměli vůbec. Celé léto i zimu ji museli dovážet z Uhřínovic a Vojenic. Lokalista Václav Nápravník dal z prostředků církve zřídit novou studnu.

Počet stavení i obyvatel pomalu stoupal. Když bylo v roce 1770 prováděno číslování, stálo ve Voděradech 29 domů. Roku 1802 bychom již napočítali 33 stavení.

V topografii Čech J. G. Sommera z r. 1836 se uvádí 262 obyvatel a 40 domů. Stál zde hostinec. Uhřínovice tehdy měly 46 domů s 350 obyvateli, Vojenice 26 domů a 206 obyvatel, v Ježkovicích žilo ve 23 domech 138 lidí. V každé vsi byl hostinec. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím, přivydělávalo si tkalcováním a nádenickou prací pro panské dvory, případně pro několik velkých sedláků. Někteří našli pracovní příležitost na farních pozemcích. Častolovická vrchnost vyžadovala roboty, případně jejich finanční náhradu. Poddaní navíc platili státu pozemkovou daň ve výši 16 % z čistého výnosu. V rychnovském archivu se dodnes zachoval soupis půdního fondu Voděrad z roku 1840. Již tehdy zde převládali drobní držitelé pozemků.

Revoluční události roku 1848 přinesly v habsburské monarchii ukončení feudálních poměrů - z poddaných se stali svobodní lidé. Roboty a další povinnosti vůči velkostatkům byly odbourány. Před venkovským obyvatelstvem se otevřela perspektiva hospodářského i duchovního vzestupu.

Od poloviny 19. století k první světové válce

V 50. letech minulého století měly Voděrady voleného starostu (do roku 1848 vrchnost ustanovovala rychtáře). Prvním starostou se stal Josef Brandejs z č. 25 (narozen r. 1813). Do obecního zastupitelstva se volilo 9 členů, obecní rada byla tříčlenná. Obec měla v r. 1854 celkem 261 obyvatel.

Důležitou změnou v životě Voděrad bylo povýšení lokalie na faru 31. října 1856. První farář Jan Brandejs, který pocházel z Vojenic, tu působil do své smrti r. 1864. Po něm nastoupil Ignác Horký (do r. 1889). Existence farního úřadu, disponujícího poměrně velkým pozemkovým majetkem včetně 97 ha lesů, znamenala, že Voděrady se staly natrvalo střediskem Vrchů. Vedly se zde úřední knihy a matrika, farář měl přímý dozor nad školou. Nezanedbatelnou roli hrál také ekonomický aspekt: místní rolníci si pronajímali farní pozemky, každoročně se vytěžil a nově osázel 1 ha lesa, což znamenalo vítané pracovní příležitosti.

Prusko-rakouská válka r. 1866 sice přinesla do Voděrad (1 úmrtí) a do Vyhnanic choleru, ale jinak obec nepostihla. Jan Tomeš (č. 55) z Voděrad se války zúčastnil jako dobrovolník a byl raněn.

Dramatická událost se ve vsi odehrála večer 9. dubna 1873, kdy „vypukl zlomyslnou rukou ve farní stodole založený oheň“. Požár zcela zničil faru, školu a hospodářská stavení. Shořely i domy č. 31 a 33. Bylo tedy nutno postavit novou školu a faru.

Právě v této době (26. prosince 1875) škola získala druhou třídu a měla se dále rozšiřovat. Trojtřídkou se stala koncem roku 1877. V září 1888 sem bylo zapsáno 279 dětí (143 chlapců a 136 děvčat). Školu vedl vynikající hudebník Ignác Gibiš, dále zde vyučovali Karel Roleček a Antonín Tyšler. Na konci století (8. srpna 1896) byla škola rozšířena o 4. třídu.

V roce 1887 Voděrady získaly novou dominantu. Událostí roku se stala stavba nového kostela. Dne 28. února 1887 začali dělníci bourat starou budovu, následovalo kopání důkladných základů, 17. dubna proběhla slavnost položení základního kamene. Zní to neuvěřitelně, ale již v listopadu byla stavba dokončena a 1. ledna 1888 začaly pravidelné bohoslužby. Nové varhany sestavil řídící učitel Ignác Gibiš. Vysvěcení novostavby se uskutečnilo již 1. září 1887.

Život na „Vrchách“ nebyl snadný. Sedláci, kteří rozhodně netvořili většinu obyvatelstva, si často hledali vedlejší výdělek jako povozníci. Pěstovalo se tu hlavně žito, oves, směska, ječmen a jetel, v menší míře pšenice, řepa a len. Úhořit se přestalo až kolem r. 1885, umělá hnojiva se objevila na přelomu století. První secí stroj se do Voděrad dostal v roce 1888, začátkem 20. století se tu objevil žací stroj. Tehdy se na polích začaly užívat pluhy, brány, plečky a kultivátory.

Statky bývaly sice často zadluženy, ale přesto poskytovaly slušné živobytí. Domkáři se snažili přivydělat si prací v lese nebo u sedláka, někteří si zařídili živnosti.

Hospody stávaly ve Voděradech v č. 17 a 3, později v č. 20 a 47. První řeznictví bylo v č. 3, pekařství od r. 1900 provozovali v č. 53. Kovář pracoval v domě č. 11 a od roku 1885 v č. 6. Dále zde hledali obživu obuvníci, krejčí, dva truhláři a bednář.

Ženy se asi do roku 1880 živily hlavně předením, denně vydělaly kolem 10 krejcarů. Také tkalcovství postupně zaniklo.

Tradičním zaměstnáním bylo česání ovoce a jeho prodej na trzích ve městech. Jednalo se hlavně o třešně, švestky a jablka.

Velkou slávu Voděrady zažily 19. dubna 1894. Do vesnice zavítal královéhradecký biskup Ed. Jan Nep. Brynych. V novém kostele proběhlo za obrovské účasti biřmování (biřmovanců prý bylo 508). Farní kronika se u této příležitosti zmiňuje o velmi aktivní účasti místních spolků.

Rozvoj spolkového života ve Voděradech nastal v 80. letech minulého století. Řídící učitel Ignác Gibiš založil ochotnický spolek. O vánocích 1884 sehrály školní děti hru „Malí pastýři betlémští“, o rok později zpěvohru „Budečské jesličky“. Dospělí se nechtěli nechat zahanbit a nově vytvořený ochotnický soubor v letech 1886 - 1889 nacvičil a uvedl na jevišti celkem 9 různých her. Spolek se sice r. 1904 rozpadl, ale v roce 1910 byl z iniciativy faráře Ludvíka Císaře obnoven a do začátku I. světové války v sále hostince (č. 20) uskutečnil 7 her.

Roku 1887 vznikl ve Voděradech spolek vojenských vysloužilců, který se v parádních uniformách zúčastňoval různých společenských a církevních událostí. Nově objevená „Základní kniha činných členů spolku c. k. vojenských vysloužilců ve Voděradech“ nám prozradí, že spolek měl na konci 19. stol. 32 členů, velitelem byl Jan Brandejs (č. 19, narozen r. 1862), který dříve sloužil jako trubač u 18. c. a kr. pěšího pluku.

V 80. a 90. letech minulého století na vesnicích vznikaly hasičské spolky. V Nové Vsi takový spolek založili už v roce 1884. Téhož roku si tamní novopečení hasiči až z Prahy pořídili stříkačku (stála 400 zlatých a byla to první stříkačka na Vrchách). Prvním velitelem Novoveských hasičů byl tehdejší starosta obce Alois Mrázek (č. 32). Velel patnácti členům spolku.

V této době se zásluhou učitele I. Gibiše zformovala dechová hudba. Ignác Gibiš naučil hře na různé hudební nástroje řadu svých žáků. Již v roce 1876 hrála ve Voděradech dětská kapela. O několik let později měla dechovka svého kapelníka. Byl jím František Brandejs z Vojenic, hráč na trubku a křídlovku. Protože pocházel ze sousední vsi, říkalo se až do jeho smrti (r. 1911) „vojenická hudba“. Hrávala na poutích, o posvícení, na bálech a při všech významných událostech. Její tradice žije dodnes…

Ryze praktický účel měl „Spořitelní a záložní spolek pro Voděrady“, založený v roce 1900.

„Skupina katolické mládeže pro farnost Voděradskou a okolí“, kterou zorganizoval r. 1900 farář L. Císař, pomohla v obci oživit ochotnickou tradici. Spolek měl k dispozici i vlastní knihovnu.

Začátkem roku 1914 založil učitel Fr. Lukavský místní organizaci „Národní jednoty severočeské“, která měla 79 členů a scházela se v hostinci čp. 47. Spolek byl krátkou dobu jistou protiváhou kostela.

Pro začátek našeho století platí slova pozdějšího kronikáře Voděrad, faráře B. Blechy, napsaná v obecní kronice: „Lidé, téměř stále katolického vyznání, vedli život náboženský. Farář s řídícím učitelem byli kulturními vůdci, jejich autorita byla všeobecně uznávána. Dokud nevnikla do Voděrad politika, táhli všichni, jak se říká, za jeden řemen… teprve v roce 1907 nastalo třídění duchů“.

(Pozn.: V roce 1907 bylo v Rakousku uvedeno do života všeobecné a rovné volební právo).

Období světové války (1914 - 1918)

Když v létě roku 1914 začala první světová válka, panovalo všeobecné přesvědčení, že konflikt rychle skončí. Mobilizace, vyhlášená 26. července, se týkala i Voděrad. Do 24 hodin muselo narukovat prvních 17 záložníků. Někteří z nich při loučení volali, že se za 14 dní vrátí. 10. září však narukovali další tři, podzim přinesl odvod koní. Probíhaly sbírky na Červený kříž, byla vypsána válečná půjčka. Děti ve škole vyráběly pro vojáky kukly, ponožky, uspořádaly sbírku peněz, ve škole se vařily polévky pro chudé děti.

V roce 1915 byly zavedeny maximální ceny, učitelé museli po vsích provádět soupisy zásob. Dalších 27 mužů nastoupilo do války (mezi nimi i učitelé Frant. Lukavský a Ant. Houdek, kteří skončili v ruském zajetí).

V roce 1916 narukovalo dalších 25 mužů. Do Voděrad a okolních vesnic začali z měst přicházet prosebníci o potraviny.

Následujícího roku docházelo k častému zabavování zásob. Rekvizice byly mnohem tvrdší. Rakousko se dostávalo do těžké hospodářské krize. Byly sníženy potravinové dávky, vypisovány další válečné půjčky, opakovaně probíhaly sbírky. Došlo k zrekvírování kostelních zvonů. Rukovali další vojáci - ve Voděradech nakonec ze všech mužů od 18 do 50 let věku zůstali kromě starosty pouze čtyři invalidé.

Někteří vojáci z Voděrad se snažili vyhnout službě tím, že si způsobovali zánětlivá zranění a leželi v nemocnicích. Jiní dezertovali - jeden z nich, kovář z Voděrad, byl na útěku celé tři roky.

Zemědělskou výrobu zajišťovaly ženy a děti. Začátkem roku 1918 přicházeli do vsi shánět potraviny lidé až z Náchoda a Hronova. Zemědělci vyměňovali mouku, maso, máslo a vejce za látky, oděvy a boty, které se normálním způsobem ani nedaly koupit. Ve vesnici byl naprostý nedostatek cukru, kávy a petroleje. Na rozdíl od chudého městského obyvatelstva zde ale neřádil hlad.

V letech 1916 - 1918 ve Voděradech žily 4 židovské rodiny uprchlíků z Haliče. Od července 1917 bylo do obce přiděleno na zemědělské práce 6 ruských válečných zajatců, další pracovali ve Vojenicích a Nové Vsi. Počátkem července 1918 všichni utekli. To již obyvatelstvo s nadějí očekávalo konec války - poslední, osmou válečnou půjčku pro Rakousko-Uhersko zcela bojkotovalo.

Řada mužů z Vrchů, kteří během války narukovali do rakouské armády, se aktivně zapojila do československého zahraničního vojska, do tzv. legií. Většina z nich působila v ruské legii, někteří ve francouzské a italské. Mezi legionáři vynikli zejména oba synové bývalého řídícího učitele z Voděrad, čs. důstojníci František a Hynek Gibišovi.

Již nikdy se domů nevrátilo 10 vojáků z Voděrad:
B. Václavek, St. Brandejs č 13, V. Brandejs č. 14, J. Brandejs č. 17, J. Brandejs č. 19, Al. Brandejs č. 25, J. Brandejs č. 42, R. Brandejs č. 40, Al. Brandejs bez čp. a J. Zilvar.
Z Uhřínovic ve válce padli:
A. Preclík, Fr. Pavelka, V. Bačina, St. Řičář, A. Šmída, J. Bárta, J. Junek a Fr. Duzbaba.
Také 4 občané Vojenic zahynuli:
V. Tošovský, Fr. Špulák, Fr. Plašil a J. Brandejs.

Pomníčky, které na památku padlých vznikly, nám dodnes připomínají, jak krutá a nesmyslná je válka.

Léta Československé republiky (1918 - 1938)

Jedním z výsledků světové války byl vznik Československé republiky. Obrovské změny, které s tím souvisely, se samozřejmě týkaly i obyvatelstva Voděrad a okolí.

Pozemková reforma, která postihla také polnosti Voděradské fary, spočívala ve vyvlastnění části půdního fondu velkých držitelů a rozdělení takto získaných pozemků drobným nabyvatelům. Ve Voděradech bylo faře vyvlastněno 10 ha 38 a půdy. Pozemky získalo 33 bývalých pachtýřů. Největší nabyvatel obdržel 87 arů, nejmenší 14 arů. Spor nakonec vyvrcholil 12. dubna 1922 veřejným soudním šetřením, které přes odpor faráře B. Blechy potvrdilo správnost úředního rozhodnutí.

Jiná událost, která rozčeřila veřejné mínění, se odehrála ve škole. Zdejší učitelé totiž v duchu občanské školy přestali před vyučováním a po něm s dětmi konat do té doby obvyklé společné modlitby. Nová republika totiž svým občanům zaručovala skutečnou svobodu vyznání a byla poměrně ateistická. Katolicky založené obyvatelstvo se dostalo se školou do těžkého sporu, který vyvrcholil tím, že učitelstvo se dalo raději přeložit jinam. Celé druhé pololetí škol. roku 1919/1920 se ve 2., 3. a 4. třídě s výjimkou náboženství a ručních prací nevyučovalo. Výuku v plném rozsahu škola obnovila až v září 1920 s nástupem nových učitelů. Ze školy byl odstraněn křesťanský pozdrav, ponechána byla pouze soukromá modlitba žáků před vyučováním, ale i ta během několika měsíců samovolně zanikla. Výuka náboženství samozřejmě probíhala dále, ale nebyla povinná.

Československá republika byla pluralitní parlamentní demokracií. Politické strany se samozřejmě uplatnily i ve Voděradech. Nejsilnější pozice zde měla strana lidová, následovali agrárníci ve spojení s tzv. Domovinou. V roce 1927 zde přibyla mnohem slabší organizace živnostenské strany středostavovské. V obecním zastupitelstvu většinou zasedalo 7 lidovců a 5 agrárníků. Uznávanou autoritou a oporou lidovců byl farář Bohuslav Blecha, který ve Voděradech působil od roku 1920.

Politický život přinášel také události, které s odstupem času působí úsměvně. Ve farní kronice je např. uveden zápis: „Po obecních volbách r. 1923 byl hasičský sbor z Nové Vsi dne 17. 9. na mši svaté, aby poděkoval Bohu za to, že v obecních volbách tamních zvítězila strana domovinářů proti lidové. Po této »pobožnosti « oslavovali vítězství své pitkou u obchodníka V. Aubrechta ve Voděradech. Sbory hasičské jsou s proudem t. zv. pokrokovým“ (Das neue Gedenkbuch…, s. 202).

Mezi členy zastupitelstva občas propukaly dramatické spory, při nichž rozhodovala stranická příslušnost. Když se tu v říjnu 1932 lidovcům podařilo proti vůli agrárníků prosadit zřízení obecní pumpy u nově vybudované hřbitovní studny, hlasoval jeden z agrárníků pro lidovecký návrh. Byl za to ze své strany vyloučen…

Velkou událost pro obec přestavovaly květnové volby do poslanecké sněmovny a senátu r. 1935. Vítězem hlasování do parlamentu byli ve Voděradech lidovci (109 hlasů), následovali agrárníci (50 hlasů) a jako třetí skončili živnostníci (15 hlasů). Důležité však bylo, že poslancem za čsl. stranu lidovou se stal Karel Říčař (1900-1977) z Voděrad, který potom v parlamentu hájil zájmy rolníků.

Těch bylo ve Voděradech vždy nejvíce. Zápis z pamětní knihy obce uvádí, že roku 1928 tu žilo 73 % zemědělců, 11 % živnostníků a 3 % úředníků (sem patřili i učitelé).

Nejchudší obyvatelé si vážili každého možného výdělku, zvláště v období hospodářské krize na počátku 30. let.

Vítanou příležitostí byly lesní práce v zádušních lesích. Značné zisky z lesa umožnily farnímu úřadu uskutečnit řadu zvelebovacích akcí. Roku 1921 byla provedena nová fasáda kostela a fary. Dne 13. května 1923 se uskutečnila velká slavnost svěcení nového zvonu (jmenoval se „Sv. apoštol Pavel“, vážil 202 kg a stál 9 380,- Kč). V srpnu 1925 došlo na celkové vymalování kostela. Od září 1929 do května 1930 proběhla stavba nového hřbitova nákladem 63 000,- Kč. Zároveň dal farář Blecha vykopat u hřbitova 30 metrů hlubokou studnu, kterou se podařilo nákladem 20 540,- Kč dokončit v roce 1931.

Začátkem roku 1934 bylo ve farní pokladně přes půl milionu korun. Peníze posloužily ke stavbě nové fary. Práci tehdy dostalo 28 dělníků, 12 zedníků, 5 tesařů, 3 myčky a 3 povozníci - všichni z Voděradské farnosti. Vlastní stavba začala 2. května a 8. listopadu téhož roku se konala slavnost otevření nové fary.

Roku 1936 se musel opravit kostel, protože „omítka z r. 1921 byla provedena fušersky“ (Das neue Gedenkbuch…, s. 129). Řemeslníci zároveň nahradili zničený zinkový plech na věžích měděnou krytinou.

Součástí skromných příjmů téměř každé rodiny na Vrchách byl výnos ze sadů. Chalupníci a dělníci si pronajímali aleje a ovoce vozili na trakařích na trhy do Českého Meziříčí a Týniště n. O. Sedláci s fůrami 30 beček ovoce na voze jezdívali nejraději do Borohrádku, Holic nebo Horního Jelení. Ve 20. letech se rozšířilo roubování ušlechtilejších odrůd ovoce. Katastrofou pro zdejší ovocnářství byla krutá zima 1928/1929, která zničila mnoho stromů.

Někteří obyvatelé si přivydělávali také včelařením. Průkopníkem byl v tomto směru Jan Preclík (1846 - 1927), který měl ve stáří 22 včelstev. Jeho syn Josef se mohl v letech 1932 - 1935 pochlubit dokonce 52 včelstvy. Včelařů na Vrchách ve 20. a 30. letech postupně přibývalo.

Konec 20. let přinesl dvě vymoženosti: od roku 1928 začaly přes Voděrady jezdit dvě autobusové linky (Opočno - Rychnov n. Kn., Opočno - Kostelec n. O.) a byl sem zaveden telefon (do domu č. 66, sídla Kampeličky).

V období tzv. první republiky vzkvétal spolkový život. Již v roce 1920 ve Voděradech vznikly dva konkurenční tělovýchovné a tehdy také kulturní spolky: Orel (21. 11. 1920) a Sokol (5. 12. 1920, prozatímně ve Vojenicích). Sokolové uspořádali svou největší akci roku 1924, kdy proběhlo v Nové Vsi velké cvičení VI. okrsku sokolské Podkrkonošské Jiráskovy župy. Oba tělocvičné spolky měly své knihovny a pěstovaly ochotnické divadlo. Divadlem se zabývali i hasiči. Ti z Nové Vsi sehráli divadelní představení v letech 1928 a 1932.

Když se během první poloviny 30. let rozpadly dechové hudby v Uhřínovicích, Houdkovicích a Černíkovicích, přešli někteří muzikanti do Voděrad. Zdejší dechovka, řízená od r. 1936 kapelníkem Josefem Brandejsem, vyhrávala na poutích a posvícenských zábavách, nechyběla u oslav všeho druhu.

Do kulturního života se zapojilo také obecní zastupitelstvo. V roce 1928 byla péčí zastupitelstva zřízena veřejná obecní knihovna. Téhož roku došlo k založení kroniky obce - kronikářem se stal farář B. Blecha.

V Nové Vsi byla r. 1928 zrušena zimní expozitura školy, protože právě dokončená silnice umožňovala dětem každodenní docházku do Voděrad. Zdejší škola měla ve školním roce 1928/1929 v 1. třídě 30 žáků, ve 2. třídě 47, do 3. třídy chodilo 40 dětí a do 4. třídy 29. Funkci řídícího učitele zastával Jaroslav Jičínský, dále zde působili dva definitivní učitelé - Jos. Špaček, O. Faltus a výpomocná učitelka Marie Václavková. Děti se zapojovaly do společenských událostí, ponejvíce pořádaných farou. Velkou slávou bylo např. svatováclavské milénium (28. září 1929).

V roce 1935 měly Voděrady 290 obyvatel a 67 domů. Starostou obce byl poslanec Karel Říčař, obecní záležitosti řešilo jedenáctičlenné zastupitelstvo. Když v té době začali někteří obyvatelé Voděrad i dalších vesnic na Vrchách denně na kolech dojíždět za prací do Orlických hor, stahovala se nad republikou mračna. Vítanou pracovní příležitostí totiž byla stavba pohraničního opevnění…

Rok 1938 přinesl mnichovskou konferenci a březen následujícího roku dočasný zánik republiky a německou okupaci. Smutná realita se měla projevit také v Podorlicku.

Doba německé okupace a druhé světové války
(1939 - 1945)

Již 15. března 1939 dorazily německé okupační jednotky do Opočna a Dobrušky. Protektorátní státní správa musela začít plnit všechna přání z Berlína. A ta od září 1939, kdy Německo rozpoutalo II. světovou válku, nebyla zdaleka skromná.

Ještě roku 1939 se objevily potravinové lístky, začaly rekvizice koní. Drancování neunikly ani Voděradské zádušní lesy. Po celou dobu okupace se zde každoročně těžilo 1 200 plnometrů dřeva, trojnásobek dříve pečlivě dodržovaného maxima.

Rolníci museli plody své práce podporovat německé válčící armády. Od roku 1941 Němci vyměřili roční dávku 60 vajec od jedné nosnice. Následovaly nucené dodávky mléka, másla a na podzim téhož roku se odevzdával také dobytek a prasata.

V dubnu 1942 Němci zrekvírovali dva zvony z kostelní věže (o hmotnosti 202 a 96 kg). Farář Bohuslav Blecha si snad ani neuvědomil, že riskuje pobyt v koncentračním táboře, když do farní kroniky napsal: „Tyto zvony přelité do děl nepřinesou jistě požehnání“ (Das neue Gedenkbuch…, s. 139).

Mnoho strachu obyvatelstvo zakusilo začátkem června téhož roku, během heydrichiády, kdy nacisté prohledávali všechna stavení. Naštěstí nic a hlavně nikoho z hledaných odbojářů nenašli.

Německá okupační správa stupňovala povinné dodávky zemědělských produktů. Zasahovala i do života školy. Od roku 1940 se tu povinně vyučovala němčina. V listopadu 1940 zde byla otevřena tzv. hospodářská škola pro mládež od 14 do 16 roků. Děti z rolnických rodin tak neměly šanci studovat na nějaké škole vyššího stupně. Němci totiž systematicky omezovali kapacitu českých středních škol.

Vedle oficiálního přídělového systému se rozvíjel tzv. černý trh. Stoupaly ceny potravin, „zboží“ se často vyměňovalo. Zemědělci měli samozřejmě riskantní možnost zatajovat zásoby. Byly to právě potraviny, které v roli „úplatků“ pomohly Voděradům k elektrifikaci. Během roku 1944 totiž zdejší „Družstvo pro rozvod elektrické energie ve Voděradech“ uskutečnilo výstavbu elektrického rozvodu. Materiál, kterého byl v době válečné agónie nacistického Německa katastrofální nedostatek, získalo družstvo právě díky potravinám. Platilo to i pro potřebná úřední povolení.

V sousedních Vojenicích stavěli transformátor a elektrické vedení za ještě napjatější situace - v dubnu a květnu roku 1945.

Na konci války také na Vrchách operovala partyzánská skupina kpt. Konstatina Korovina, kterou obyvatelstvo podporovalo potravinami.

Květnové povstání roku 1945 se tu výrazněji neprojevilo. Nebylo koho vyhánět. Již 6. května ve Voděradech němečtí vojáci vyměňovali zbraně a munici za civilní šaty a jídlo.

Po 9. květnu 1945 prošlo přes Voděrady a Vojenice několik oddílů sovětské armády.

Ve vesnicích vznikaly tzv. revoluční národní výbory. Ve Voděradech stál v čele prvního národního výboru bývalý poslanec československého parlamentu a dlouholetý starosta obce Karel Říčař, který během okupace uchránil řadu místních občanů před totálním nasazením do Německa. Místopředsedou národního výboru tehdy byl farář Bohuslav Blecha, v obci uznávaná autorita. Ten o zdejších lidech do farní kroniky napsal: „Ke cti našich farníků nutno říci, že se drželi, nebylo denunciantů“ (Das neue Gedenkbuch…, s. 212). Z věznice na Pankráci se však nevrátil Josef Brandejs z č. 4, zatčený kvůli neodvedené pušce…

Od roku 1945 k dnešku

První den míru v osvobozené republice (10. květen 1945) se ve Voděradech konaly slavné bohoslužby a následovalo občanské shromáždění.

Republika se vydala na cestu poválečné obnovy vedená národními výbory. Ve Voděradech proběhly volby do místního národního výboru (MNV) 31. května 1945. K. Říčař a B. Blecha volbu do národního výboru nepřijali. Předsedou se nakonec stal rolník Josef Preclík, místopředsedou Josef Brandejs č. 50. Členy rady byli: Václav Petera, Fr. Petera a Jar. Jičínský. Výbor měl celkem 12 členů.

Již v roce 1945 se ve Voděradech zformovaly organizace tří politických stran. Přední místo tradičně zaujala strana lidová, dále zde vznikly organizace národních socialistů a sociálních demokratů.

Národní výbor úřadoval od roku 1947 v kanceláři, umístěné v nově postavené hasičské zbrojnici.

Po dlouhém vyjednávání se podařilo od 1. 9. 1947 ve Voděradech otevřít měšťanskou školu, zatím jako pobočku měšťanské školy chlapecké v Rychnově. Tehdy se vlastně rozhodlo, že druhý stupeň školy bude zde a ne v Ličně, jak předpokládal konkurenční protinávrh. Pro školu bylo velmi rychle postaveno patro na budově tzv. „Kampeličky“.

Rok 1948 přinesl také do Voděrad obrovské změny. Státní převrat v režii komunistů se v obci projevil vznikem tzv. akčního výboru Národní fronty a založením organizace komunistické strany. Voděradští lidovci „neměli o zastoupení v MNV zájem“ (Kronika obce Voděrady, s.76).

Dne 2. 4. 1948 se konala ustavující schůze doplněného národního výboru. Předsedou se stal Josef Brandejs č. 50, místopředsedou Rudolf Brandejs č. 17.

Nastalo období, během kterého se od základů změnil jak způsob života lidí, tak vzhled obce.

| | © 2015 Obec Voděrady - www.obec-voderady.cz | úvod správce webu